Neznám své jméno [antikvár]

Krizovatky Na rohu ulice stál chlapec a pfe§lapoval. Byl docela maliíky, sotva pétilety. Mél na sobé tenky zimní kabátek — uz mu byl mai^, zato hunatá vlnéná őapka mu úplné pokr^ala vlasy, a dokonce i íelo. Cely se tfásl, byl docela opustény a po tváfi mu ti§e stékaly slzy. Vylekané, udivené se rozhlízel kolem sebe a tfel si ruíky. Stmívalo se. Nikdo jej vsak nevzal za ruku, nikdo jej neoslovil — ani jediny ílovék. Po ulici se potulovalo uz jen pár chodcú. 2ádného strázníka nenapadlo, aby ho vzal do ochrany — méli ted na práci néco docela jiného. A ani z jediného okna jej nepostrehli, a pfitom kolik jich hledélo do ulice! Chlapec se jmenoval Mókuli. Ale kde to vlastné bylo, na kterém nározi? Byl to nenápadny roh jedné z hlavních budapest'skych tfíd, sméfu-jícich primo k Dunaji, a ulice na ni kolmé. Docela obycejny roh ulice. Opravdu tak obycejny? Ale kdepak! Alespon ne dnes. Je obklopen haldami smeti, hromadami cihel a spadané omítky. Od Dunaje fouká silny vítr a zasypává Mókuliho krátky kabátek a noz-ky zahalené v obnosenych cernych flórovych puncochách snéhovymi vlockami, jez rychle tají. Vítr strhává z rozbitych stfech domü po-tlucené tasky. Stfepy kolem Mókuliho jen svistí. Skoro vsechna okna jsou vytlucená a otevíraji svou prázdnotu do zimy. Mnohé je zastfeno roletou, ale nékteré vypadlo z rámu a jen tak visi, a vítr s ním s hroz-n^ rámusem mláti. Podivné — uz víc nez pül hodiny ten mahcky beznadéjné pláce na rohu ulice. Najednou se rozezvucela náletová siréna — má tvar hf ibu — umístili ji na stfese protéjsího domu. A soucasné i v jinych cástech mésta, odevsad vfestí sirény. Píse se totiz rok 1944.